Naše motto

POSKYTUJEME KVALITNÍ JEZDECKÝ VÝCVIK - NEJSME PŮJČOVNA KONÍ.

Tady bych ráda těm zvědavějším a zkoumavějším vysvětlila, kde se tohle „motto“ vzalo, jak se mi zrodilo v hlavě a proč je to pro mě tak důležité.

Bohužel se neustále opakují situace, kdy volá potencionální zákazník: „Dobrý den, já bych chtěla na vyjížďku, jezdit umím, ráda bych jela třeba do lesa, a abychom klusali i cválali.“… V tu chvíli se mi zkroutí žaludek a začnu skřípat zuby a pokouším se slušně vysvětlit: „Z důvodu bezpečnosti jak Vaší, tak mých koní, jezdce které neznám a nevím, jak jezdí, tak samostatně ven neberu. Vezmu Vás na první hodinu na jízdárnu, kde si ověřím, jak jezdíte a když to bude dobré, není problém Vás vzít na vyjížďku.“ Většinou se setkávám s pochopením…

A proč nikomu nevěřím, že jezdit umí???

Protože sama jezdím na koni už od sedmi let, ale nikdy bych o sobě netvrdila, že jezdit UMÍM. Jasně, jezdím na závody, s koňmi skáču, na jízdárně z pohledu laika dokážu s koněm ty krásný neuvěřitelný věci, jako že „se mnou chodí do strany“ a „zničehonic ze cvalu hned zastaví“, poradím si s kde-čím, nespadnu, když si kůň poskočí radostí, ještě se tomu zasměju… Ale právě proto, kolik toho už umím, si o to víc uvědomuji, že je toho ještě TOLIK, co neumím! Na závodech mám potíže s najížděním skoků, na jízdárně by drezúrní trenérka nejradši švihla bičíkem mě a ne koně, nad mnoha věcmi váhám, jestli to dělám vlastně správně, a když  se mnou Corveta poskakuje na vyjížďce moc často, už se taky přestanu hihňat a znejistím – jak dlouho to ještě vydržím?

Moje dvacetileté zkušenosti naprosto jasně říkají jediné: Kdo jezdit tak nějak „umí“, nikdy to o sobě nebude tvrdit. Kdo vysloví „Já jezdit umím.“, tak o ježdění na koni nemá ani páru.

Nedávno mi volala paní, že chce na vyjížďku. Trpělivě vysvětluji, že nejsem turistická jízdárna a že bez předchozího ověření jezdeckých zkušeností ji do terénu klusat a cválat nevezmu. Paní začala být skoro nepříjemná, že ale CHCE jet ven a CHCE si zacválat. Je mi líto, JÁ tohle opravdu nedělám. A paní dále naléhala. Já ale fakt umím jezdit, učila jsem i lidi jezdit, jsem cvičitelka! Hlavou mi proběhlo, proboha, kdyby to co tvrdí byla pravda, tak můj přístup přece musí pochopit! Trvala jsem na svém. A paní, s větou, že „si teda zavolám jinam“, zavěsila. A mně se ulevilo….

A proč se mi ulevilo???

Protože se mi hned před očima objevil scénář, co by se mohlo stát, kdybych nechala na louce cválat na koni člověka, který, jak jsem si všimla až v průběhu vyjížďky (kdy taky dřív), sotva tuší, co je vysedávání, plaší koně drncáním do zad, rozčiluje zvíře pod sebou víc a víc tím, že jediné, čím se drží nahoře, jsou ruce – tedy huba koně. Vidina je úplně živá – kůň, už úplně nešťastný, začne ve snaze zbavit se nepříjemností, které se mu dějí, zběsile utíkat, jezdec dříve nebo později ulítne a vystresovaný kůň poběží tam, kam ho srdce táhne – domů, v horším případě přes silnici, kde se připlete pod auto a prů…!!!  je na světě… NE! TOHLE FAKT NE! A pro „alternativní“ čtenáře – není to přivolávání si takových špatných situací tím, že vůbec myslím na to, že by se to mohlo stát. Je to předcházení takovým situacím a odmítání názoru, že když si budu říkat „Mě se to stát nemůže“, tak se mi to nestane…

A zadruhé: Protože (maminky a tatínkové přirovnání odpustí prosím, jsem si vědoma, že to NENÍ totéž) moje zvířata (koně i pejska) mám jako svoje děti. Ať jsou, jací jsou, miluju je a opravdu mi na nich záleží. Nejsem ten typ, který PŮJČÍ koně komukoli a je mu úplně jedno, co se s ním bude dít a jak s ním bude zacházeno, hlavně že „zkasíruju čtyři stovky“. Nebylo by mi ukradené, kdyby takový „umím jezdec“ mého koně rval za hubu a kopal ho do žeber s přesvědčením, že takhle je to v pořádku.

Jiná situace je, když takovou chybu udělá stálý zákazník, který se učit CHCE, bere na vědomí, když říkám, že to je špatně a snaží se chybu neopakovat. Tady jeden citát: „Učit člověka, který se nechce učit, je jako táhnout krávu na Mont Blanc.“ … Mám skvělé zákazníky! Chtějí! Takoví ti namachrovaní, kteří nechtějí a v duchu si říkají: „Co mi to tady ta blondýna vykládá za nesmysly, vždyť já jezdit umím!“, u mě nevydrží. Co se dá dělat, ale ať si bez rovnováhy, s křečovitě zatnutými svaly na rukou a patami nahoře zacválají jinde. Jasně, je to práce – ale i práce může přinášet radost a potěšení. Když se Káťa po lekci rozplývá, že „už na to asi přišla“ a že „ono to bylo najednou vlastně úplně jednoduché“… a když mi Tom po návratu z vyjížďky řekne, že kvůli takovým povedeným hodinám jako dneska s ježděním vlastně začal… Je to ta nejlepší práce na světě a já jsem jednou z toho malého procenta lidí, kteří dokázali ze svého celoživotního koníčka udělat i práci…

Není to o tom, že Vám jen půjčím koně, ale budu se snažit, naučit Vás jezdit kvalitně! Možná to nebude snadné, ale naučím Vás to. Ať už jste dříve na koni jezdili nebo ne. A chci mít radost s Vámi, když uděláte pokrok. A nesmířím se s tím, že bych si měla výcvikové hodiny „prostě jenom odkecat“ – „Ták, klušemé, výborněé, ták ták, to je onóóó, zatočíméé, hmmm, a kroook. Ano, skvěléé….  Nemám a ani nechci mít takové klienty, kteří by byli spokojení s takovou metodou výcviku.

Pokud jste dříve ještě nejezdili, máte výhodu – nemáte zlozvyky. Pokud jste již dříve na koni jezdili – máte také výhodu, novému způsobu – přístupu – stylu – se naučíte rychleji. Ovšem jen v případě, že budete CHTÍT!

Ježdění na koni je umění, kterému se nedá naučit za pár lekcí. Pár hodin trvá, než se začnete na koni cítit „jako doma“. Dalších x hodin trvá, než se naučíte, jak máte sedět správně uvolněně, jak vysedávat a než najdete trochu té rovnováhy. Pak desítky hodin, než se naučené věci stanou automatickými, abyste se mohli začít soustředit na ty další, už detailnější pomůcky.  A trvá roky a stovky hodin strávených v sedle, než se z člověka sedícího na koni stane „pan jezdec“.

No, tak hurá do toho, začít a chtít je polovina úspěchu.

Také na tom neustále pracuji. Snažím se vyzkoumat, co dělám špatně, makám na tom, co mi s Quendym nejde, trpělivě pracuji s Corvetou, aby nám to klapalo a hledám cestu, jak pracovat s Rockym... A hlavně, když nám něco nejde, je to jistojistě moje vina, nikoli koně, na kterém sedím.

TOPlist